Příběh o ženě, která se vrátila do svého dětství, kdy dělala to, co má ráda
Narodila jsem se v roce, kdy se brali princ Charles a princezna Diana. Měli jsme s bratrem celkem hezké dětství. Rodiče nás učili lyžovat, plavat, podnikali s námi výlety.
Pak se ale něco změnilo: otec a matka si začali čím dál tím méně rozumět, a čím méně si rozuměli, tím méně na nás měli času. Naštěstí jsme měli s bratrem sami sebe, byli jsme pořád spolu.
Na druhém stupni se maminka rozhodla, že půjdu studovat a začaly první problémy. Nešla mi matematika. Trápila jsem se, protože jsem byla moc zbrklá. Často se stávalo, že jsem látku vysvětlovala svým spolužákům, kteří dostali jedničku a já dostala za 4, protože jsem něco přehlédla nebo si něco neuvědomila. Chyběla mi pozornost. Za to jsem však po večerech psala dobrodružné příběhy o dětech, které našly tajnou jeskyni a vydaly se ji prozkoumat. Dalším východem se dostaly do neznámých míst, kde nikdo nebydlel. Postavily si tam srub, lovily ryby, sbíraly houby… pamatuji si, jak jsem příběh četla bráškovi, když byl nemocný a pořád po mě chtěl, abych mu četla pokračování a já zatím žádné neměla :-).
I přesto, že mi matematika vůbec nešla, se maminka rozhodla dát mě na obchodní školu. Bylo to v té době v módě, každý chtěl sedět v kanceláři a i ona měla dvouletou obchodní školu.
Osud tomu chtěl jinak a místo na obchodní školu jsem se dostala na rodinku s ekonomickým zaměřením. I tam jsem měla s matematikou a hlavně s ekonomikou, která je o přesnosti, problémy, nedokázala jsem se naučit definice a popisovala je vlastními slovy. Učitelé to bohužel neocenili :-(.
Po maturitě se maminka rozhodla, že budu studovat peďák – konkrétně český a německý jazyk. Proč peďák? Protože jejím snem bylo stát se učitelkou. Už prý měla i knížky na gymnázium, ale babička se bála, že to nezvládne, takže ji místo toho poslala právě na obchodní akademii, kde se v tu dobu otevřel dvouletý obor. I já poslušně poslechla a vydala se realizovat její sny….
Na peďáku jsem se však trápila ještě o moc víc. Němčina mi vůbec nešla. Maminka si myslela, že můj neúspěch pramení z toho, že se dost neučím. Nedokázala pochopit, že víc už to prostě nejde. Že celé dny myslím jen na to, jak to udělat, aby mě nevyhodili. Pamatuji se, jak jsem hodiny vykládala všem spolužačkám své problémy a doufala jsem, že někdo jako mávnutím proutku najde řešení. Nestalo se tak. Po 5 letech studia jsem musela ze školy odejít.
Nastoupila jsem do své první práce v cestovní kanceláři, kde jsem po roce zajišťování ubytování v Rakousku udělala manko za 30.000 Kč. Přehlédla jsem změnu termínu, ale nezvýšila cenu, zmáčkla jsem špatné číslo na kalkulačce a klient tak dostal nečekanou slevu….
Pak jsem se vdala a narodilo se mi dítě. Po mateřské jsem se opět vrátila do kanceláře – zadávala jsem do počítače počty a číselné označení krabic v plastikářské firmě. A opět mi to moc nešlo. Trápila jsem se, šéf se trápil… neprodloužení smlouvy bylo pro mě vysvobozením.
Poté jsem vystřídala další a další místa s kancelářskými židlemi. Stále se opakoval stejný scénář: nejdříve se mi v práci líbilo, ale pak mi to přestalo jít, já se trápila, dala výpověď a hledala další místo v administrativě. Jak se říká: definice bláznovství lidí je, když lidé dělají stále ty samé věci a očekávají jiný výsledek. Podle té definice jsem tedy byla blázen ukázkový :-).
Když jsem se už téměř rok trápila v mé poslední práci, 3 měsíce trpěla urputným kašlem a dvakrát se v práci psychicky složila tak, že mě kolegyně poslala k psycholožce, jsem si uvědomila, že už dál NEHODLÁM MĚNIT POCIT JISTOTY A STABILNÍHO ZAMĚSTNÁNÍ ZA PRÁCI NA POZICI, KTERÁ MI VŮBEC NEJDE A ANI MĚ NEBAVÍ. Doteď jsem byla ochotná vydržet prakticky cokoliv, jen abych nepřišla o svoji jistotu stabilního příjmu. Ale tomu všemu jsem řekla DOST! Během 3 dnů jsem dala výpověď a za 3 týdny už dýchala plnými doušky vůni svobody a začala podnikat v tom, co mě baví a co opravdu umím.
Začala jsem si uvědomovat, kdo jsem, co chci. Uvědomila jsem si, jak miluji ty večerní procházky do jarní přírody, kdy se můžu jen tak toulat, pozorovat krajinu, zvířata, kdy nemusím na nic myslet a plně si užívám té krásy. Kdy se můžu svobodně toulat a objevovat nová místa, kde jsem ještě nebyla. A také jsem v sobě našla tu touhu po dobrodružství, kterou jsem v sobě měla jako dítě: kdy jsme s kamarády běhali po lese, stavěli bunkry a tůňky na potoce, chytali pod kameny pstruhy, kdy jsme vymýšleli lumpárny, skákali v balících slámy v bývalém prasečáku, trhali lidem úrodu na zahrádce a vařili si z toho polívku, kdy jsme kouleli pneumatiky ze silážní jámy z kopce do údolí a pak jsme je zase museli koulet zpátky do kopce, jak jsme hrabali na smetišti barevné destičky s magnety a nebo omývali vyhozené hračky a prodávali je před domem…
Už se zase učím volně toulat po lese, poslouchat zpěv ptáků, pozorovat zvířata, prostě si užívat přírodu. A proto jsem se rozhodla plně se věnovat tomu, co mě baví a naplňuje. Tvořit pohádkové a dobrodružné zážitky nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. Svět fantazie je úžasný a představy dětí nekonečné.
Jsem moc vděčná, že můžu vytvářet právě dobrodružné hry a pohádkové lesy, a že tím navíc dělám radost ostatním. Že touhu po dobrodružství neprobouzím jen v dětech, ale možná ještě víc v jejich rodičích, kteří svoji dobrodružnou část stejně jako já ukryli pod nánosem zodpovědnosti a každodenních starostí.
Mým největším přáním je pořádat ty nejkrásnější akce pro děti po celé ČR, při kterých se zabaví nejen děti, ale i rodiče. Vymýšlím pro Vás kreativní úkoly, které děti zaujmout a zároveň poučí, potrénují jejich zdatnost, bystrost nebo logické myšlení.
Pokud se mi podaří vytvořit radost v očích Vašich dětí i Vás :-), budu moc ráda.
